Který ovladač si vybrat, aneb méně je někdy více

Každý, koho se alespoň trochu zajímá o domácí automatizaci, tak to zná. Výrobců všech možných spínačů, přepínačů, stmívačů nebo senzorů je celá řada a jejich nabídka je opravdu široká. Nezřídka kdy stojíme před méně či více obtížným rozhodnutím, který výrobek si vybrat. Není to jako za dob „blahého“ plánovaného socialistického hospodářství, kdy byl na výběr jeden typ mrazáku, jedna televize, jedna sedačka nebo dva typy zimních bund. Kdo něco z toho chtěl, byl s výběrem rychle hotov.

V oblasti domácí automatizace je situace mnohem komplikovanější, než se může zdát. Nemáme na výběr jen kvalitní nebo kvalitnější prvky, nevybíráme si pouze mezi prvky se standardními nebo rozšířenými vlastnostmi, ale obvykle si vybíráme mezi prvky kompatibilními (slučitelnými či plně spolupracujícími) nebo méně kompatibilními s naším řešením, resp. s naší řídící jednotkou domácí automatizace, anebo dokonce mezi prvky, které kompatibilní vůbec nejsou (což zjistíme většinou bohužel až doma po zaplacení).

Užitečným pomocníkem v takových případech mohou být zkušenosti ostatních uživatelů. Zde je jedna taková malá zkušenost…

Skutečná domácí automatizace nepotřebuje ovladač

Můj systém domácí automatizace založený na technologii Z-Wave a řídící jednotce Fibaro HC2 používá na ploše většího bytu více než 100 fyzických prvků doplněných o přibližně stejný počet řídících scén napsaných v jazyce LUA a stále se dále rozrůstá.

Pokud máte ve své domácnosti dostatečné velký počet prvků a senzorů, je možné celkem snadno automatizovat prakticky všechno. Jediný úkol, který je opravdu těžký především z pohledu zabezpečení, je spolehlivě poznat, že jsme z domu nebo bytu odešli. Že to je jednoduché? Že stačí prověřit, zda nejsou narušena pohybová čidla? Ale kdeže, to určitě nestačí. Automatické rozpoznání nepřítomnosti lze řešit chytrým kamerovým systémem, analýzou historie narušení pohybových čidel, tlakovými spínači na pod matracemi nebo pod sedáky křesel či židlí, ale i průvanem v chodbě, poklesem relativní vlhkosti nebo koncentrace oxidu uhličitého, který vydechujeme. I když všechny tyto technologie použijme současně, stejně nedostaneme 100% jistý výsledek a především, nedostaneme ho okamžitě, když ho potřebujeme. A to je bezesporu důležité pro zabezpečovací systém, který se musí aktivovat ihned poté, co za sebou zavřeme dveře svého domova.

Přestože se držím své zásady, že: „Skutečná domácí automatizace nepotřebuje ovladač“, byl jsem v určité fázi vývoje své domácí automatizace donucen tuto zásadu porušit. Každý plně automatizovaný dům nebo byt totiž jeden ovladač potřebuje. Jmenuje se „Hlavní vypínač“.

Neobyčejně obyčejné důležité tlačítko

Na výběr jsem měl mnoho různých vypínačů, dálkových ovladačů, dotykových panelů, ovladačů na zeď či „panik“ tlačítek v mnoha barvách, která lze nalepit prakticky kamkoli. Pro účel „hlavního vypínače“ jsem si ale ze všech možností vybral zcela nenápadně vyhlížející malé tlačítko „Hank One-key Scene Controller“. Podle všech dostupných informací plně kompatibilní s řídící jednotkou Fibaro.

Mechanické provedení je příkladné, všechno lícuje, materiál je příjemný a tlačítko „kliká“ ať jej stisknete kdekoli na jeho poměrně veliké ploše. Je napájeno vyměnitelným akumulátorem – ano čtete dobře – nikoli baterií, ale akumulátorem. Ten lze opakovaně dobíjet prostřednictvím microUSB konektoru na boku tlačítka (potřený kablík jistě každý má, ale pro jistotu výrobce také jeden přibalil).

Přihlášení tlačítka do Z-Wave sítě prostřednictvím řídící jednotky Fibaro HC2 proběhlo naprosto příkladně a bez problémů, což není mimochodem u bateriových zařízení přihlašovaných do rozsáhlejší sítě úplně běžné. Kdo se o to pokoušel například s magnetickými kontakty Fibaro nebo se senzory firmy Sensative, ví, o čem mluvím.

Fibaro pro tlačítko Hank nemá „šablonu“, která by jeho konfiguraci učinila přehlednější, ale to nevadí. Na tlačítku totiž v zásadě není co konfigurovat. Přihlásíte ho a „jede na první dobrou“.

Malou vadu na kráse vyřeší LUA

První dojem ale může klamat, a ne jinak to bylo v tomto případě. Řídící jednotka HC2 přiřadila tlačítku ikonu s motivem „filmové klapky se směrovým křížem“ a na této ikoně se dá rychle pokusně vysledovat, jak tlačítko funguje. Stlačíte-li jednou krátce, zobrazí se nápis „x1“. Stlačíte-li dlouze, zobrazí se opět „x1“ doplněné o nápis „HeldDown“. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby se okamžitě poté neobjevil nápis „Release“ aniž byste tlačítko skutečně uvolnili. A až ho opravdu uvolníte, znovu se objeví nápis „Release“. Toto podivné chování lze ale naštěstí vyřešit například následující jednoduchou LUA scénou:

V hlavičce je použit selektivní „trigger“ (spouštěč scény), který scénu spustí pouze v případě, že od zařízení s ID 680 (moje tlačítko) přijde povel: „tlačítko krátce stisknuto“ (Pressed) nebo povel: „tlačítko stisknuto a přidrženo“ (HeldDown). Tímto řešením se zbavuji nespolehlivého signálu uvolnění tlačítka (Release), který mi stejně není k ničemu a akorát by ve scéně dělal problémy.

Na řádku 9 čtu hodnotu globální proměnné „atHome“, ve které je uložen aktuální status mého bytu, v mém případě hodnoty „inSide“ nebo „outSide“ (jsme doma nebo venku). Tuto hodnotu budu potřebovat dále v programu jako pomocnou.

Řádek 13 čte hodnotu události (triggeru), což je jednoduché pole, ze kterého na řádcích 16 a 17 vyseparuji číslo tlačítka a provedenou akci na tlačítku. Pro potřeby „hlavního vypínače“ mé domácnosti stačí akce „Pressed“ a „HeldDown“.

Kód na řádcích 20 až 24 je standardní rutina, která omezí počet současně běžících scén na tu, která byla spuštěna jako první. Neexistuje totiž mechanické tlačítko, u kterého by byl vyloučen nežádoucí dvojklik. A tato část programu spolehlivě řeší nedokonalost většiny tlačítek s mechanickými kontakty.

Konečně řádky 27 až 33 obsahují hlavní rozhodovací logiku, která spustí odpovídající scénu podle toho, zda jsme doma, odcházíme a potřebujeme byt vypnout nebo zda jsme venku, přicházíme domů a potřebujeme byt zapnout. Pro vypínání domácnosti se lépe hodí dlouhé stlačení tlačítka nežli krátké stisknutí, ke kterému může snadno dojít omylem. Část kódu určená pro zapínání domácnosti se může zdát jako zbytečná, protože zapínání bytu je na rozdíl od vypínání se 100% jistotou snadno automatizovatelné, ale věřte, v praxi nastávají situace, kdy se možnost zapnout byt „ručně“ docela hodí.

Moje heslo: „Skutečná domácí automatizace nepotřebuje (až na jednu výjimku) žádný ovladač“

Jiří Chábera